Malý příspěvek k proběhnuvším prezentacím na kritikách a nejenom k nim.
Fascinují mě invazní slova. Je na nich něco krásně životaschopného. Slovíčka prostě, v podstatě a současní favorité jako a jakoby (s jejich strašnou variantou jakože) jsou nebezpečná a návyková. Nedávno jsem narazil na internetovou diskusi jakýchsi středoškolaček. Jedna z dívek se svěřuje: Slovo jakoby jsem začla slýchat v okolí a bohužel jsem se nakazila a nemůžu se toho zbavit (smutný smajlík). Další s rohatým smajlíkem zuří: Samozřejmě že jsem taky nakažená, strašně mě to štve!
Šíří se to jako virus. Jakobíny (jak nakažené kdosi označil) potká člověk denně. Na první pohled je to hlavně smutné. Lidé žijící svůj princip relativity: ráno jakoby vstávají, jakoby snídají, jakoby si čistí zuby (a tak dál). Co mě ale opravdu zajímá, je, proč právě proti těmto a ne jiným slovům definitivně ztrácíme imunitu. Proč zrovna teď? Slovo "jakoby" bylo před nějakými deseti lety neškodné.
Osobně mám invazní slova rád (ano, jsem taky nakažený). Jazyk se po svém kazí v každé době, nemyslím si, že jsme svědky zkázy mateřštiny. Nevím, jestli je účinné ta slova potírat, jestli lze nemoci jazyka řešit sedativy a amputacemi. Možná by bylo účinnější pátrat po jejich původu.
Není slovo "prostě" infiltrované do každé věty druhem záchranné brzdy? Jednoslovným protestem, výkřikem stesku po jednoduchosti? Není slovo "jakoby" nejpřesnějším vyjádřením současného stavu světa? Světa, kde dívky nakažené slovy řeší své problémy v anonymních diskusích se svými jakoby kamarádkami. Kde studují, aby se jakoby připravily na život, na vydělávání jakoby peněz, kterými by splatily jakoby hypotéky (a staly se tak součástí jakoby trhu, který občas jakoby zkolabuje).
Měli bychom mít ta slova rádi. Možná nás na něco důležitého upozorňují.
Marek Šindelka, Hospodářské noviny 9. 11. 2012
Žádné komentáře:
Okomentovat